Ještě nestačily oschnout čerstvě vytištěné stránky minulého Deštníku a během jedné noci bylo všechno jinak. Naši obec zasáhl nenadálý a naprosto nečekaný příval vody z bouřky a průtrže mračen, které snad tato obec ve své historii nepamatuje. Bedřich Dörner naměřil za tu kritickou noc ve "své" meteorologické stanici přímo v Deštném 204 mm srážek, na hřebenech hor po vyhodnocení družicových snímků to údajně mělo být kolem 500 až 600 mm na jeden metr čtverečný. Prý se nad našimi hlavami srazily čtyři fronty, obrovský mrak dosahoval výšky až 11 km a tato souhra přírodních náhod zanechala v Deštném a sousedních obcích nečekanou spoušť.
Každý jsme tu noc a dny následující prožíval jinak, ale jedno to mělo společné. To je znát ze všech příspěvků na téma "povodeň".
A jak jsem to viděla a dodnes vidím já sama?
Ve středu 22. července se odpoledne hrálo v Deštném přátelské utkání ve fotbale. Od Rychnova se černalo, ale my jen mávali rukama - z toho mraku pršet nebude. Ale začalo a pořádně, takže se fotbal už ani nemohl dohrát. To bylo asi v půl sedmé večer. Do osmi se déšť trochu utišil, aby kolem jedenácté v noci propukl znovu a s mnohanásobně větší silou. Takovou bouřku nepamatuji. Blesky přes celou oblohu, jeden za druhým. Úděsné divadlo. Přesto jsem usnula. V půl druhé mě ale budí telefon - rychnovští hasiči mi oznamují, že naši hasiči vyjíždějí - to abych věděla. Během pěti minut volá Arpád ze Šedého vlka, že je zle, že voda hrozně stoupá. Od té doby už nespím. Když volají Dismanovi, že mají plný suterén vody, beru baterku, deštník a psa a vyrážím do terénu. To, co vidím, je jak v nějakém katastrofickém filmu. U Vernerů jsem svědkem toho, když voda bere plot i s podezdívkou a je mi jasné, že dnes je po spaní. Budím Pavla Burala, sedáme do traktoru a všechno se to zdá být jako zlý sen. Na křižovatce nás zastavuje Policie, že Cejnarovi volají přes č. 158 o pomoc, že chtějí zachránit. Jedeme tam, ale Pavel si v poslední chvíli všimne lomící se vody uprostřed silnice a říká, že tudy to nepůjde (když voda opadla dala jsem mu za pravdu - silnice je v půli přetržena). Bohužel to nejde ani z druhé strany, všude je prudká voda a prostě se to nedá. Hrozný pocit. Záležitost konzultujeme s našimi hasiči, které potkáváme a sdělujeme si navzájem informace. Zle je prostě všude. Teď jde skutečně o životy.
Dodnes mám mrazení z příhody, která se stala na chatě Prim. Tam se jeden náš mladý hasič - Libor Štěp v zápalu práce nadýchal výfukových plynů z čerpadla, které zprovozňovali ve sklepě chaty, aby se voda nedostala do nádrží s LTO. Bylo mu zle, upadal do bezvědomí, přestával dýchat. Duchapřítomný pan Josef Kuchař ihned provádí umělé dýchání. Voláme záchranku a letíme s p. Štěpánem shánět doktora. MUDr. Šnajdr asi není doma, naštěstí MUDr. Remešová neváhá ani chvíli a jede s námi. Konstatuje, že stav je skutečně kritický, nutně je potřeba kyslíkový přístroj. Zatímco je Libor balen do dek a zahříván, my se snažíme dostat na Horskou službu, kde přístroj je. Dům je však oblit dvěma prudkými řekami. Eva nás vidí, ale nerozumí, hluk, který voda působí je k nepřekřičení. Urgujeme záchranku a dozvídáme se, že nemůže přijet, že příjezdové cesty jsou zataraseny. Voláme proto helikoptéru. Ta bohužel nemůže za tmy přistát, a tak nezbývá než čekat na rozednění. Když k ránu trochu opadne voda a hasiči evakuují holky Jindrovy, dostává se nám do rukou konečně i kyslíkový přístroj pro Libora. Vláďa Stieber jede pomoci dr. Remešové. Tam už nejsme nic platní, je v rukou odborníků. Helikoptéra ráno skutečně přistává, odlétá však bez Libora, už je z nejhoršího venku. Průběžně se domlouváme s hasiči, co se kde děje a co je kde potřeba - mapujeme situaci. Dozvídám se smutnou zprávu o panu Zemánkovi a jeho chaloupce. Už vím, že o život šlo i na jiných místech obce a stále mě z toho mrazí v zádech. To, že "když nejde o život, nejde skutečně o nic", je naprostá pravda.
Naštěstí už neprší a voda začíná pomaličku opadat. Kontrolujeme čistírnu odpadních vod. Naštěstí se stihla ucpat dřív, než ji velká voda vyplavila. Takže alespoň tady to dobře dopadlo. Pak s Pavlem nasazujeme radlici na odhrnování sněhu a se silnice hrneme nános kamení a dříví, aby byla alespoň trochu průjezdná. Obdivuji statečnost, klid a jakousi odevzdanost postižených lidí, solidárnost těch ostatních. Po sedmé hodině usedám na úřadě k telefonu a sděluji okresnímu povodňovému štábu situaci u nás. Dozvídám se, že níž po toku je to také zlé a mnohé obce povodeň teprve čeká. Na úřadě začínají drnčet telefony, dveře se netrhnou, nevím, kam dřív skočit, co dřív zařídit. Pak se najednou objevuje člověk, kterého doposud znám sotva od vidění, a říká: "Jsem Josef Šifra - náčelník Horské služby. Co potřebujete pomoct?" Záchrana pro mne. Zmapujeme situaci a snažíme se určit priority - co nejdříve a co až potom. Nutně potřebujeme těžkou techniku, holé ruce toho tady zatím mnoho nezmůžou. Koryto řeky je v některých úsecích naprosto zanešeno, takže řeka se nemá kam vrátit a to je důvod, proč stále teče skrz některé domy. Josef má naštěstí zkušenosti z Moravy a na rozdíl ode mne rozumí technice. Velkým úspěchem dne je, že se nám podaří přesvědčit Povodí Labe o naléhavosti situace a večer tu máme první "menzimuk" a v pozdních nočních hodinách další. V noci je opět bouřka, když začínají padat kroupy, v mnohých z nás by se krve nedořezal - vydrží podemleté domy? Naštěstí, jak rychle přijde, tak skončí. V pátek přijíždějí vojáci. Ani nevím, kdo je poslal, hlavně že jsou tady. Přiděluji je k nejpostiženějším rodinám. Je jich bohužel jen dvacet, takže ostatní musí zatím počkat. Kluci z VÚ Bohdalice pod vedením npor. Křížka ale udělají za celou dobu svého působení v Deštném obrovský kus práce. Další týden potom nastupuje dalších dvacet vojáků, kteří denně dojíždějí ze Žamberka, a ti se věnují odstraňování naplavenin a úklidu veřejných prostranství. Další dny jsou ve znamení práce těžké techniky. Bělá se pomalu vrací do svého koryta. Brigádníci, kteří makají od rána do noci, jsou zdarma ubytováni ve Vojenském rekr. zařízení u p. Víta, později v penzionu Domov. Dojímá mě naprosto spontánní brigáda Dešteňáků, kteří ochotně a nezištně přišli pomoci k nejzaplavenějším domům (Docela jim závidím - jak ráda bych i já šla tahat to hnusné bláto, než mít hlavu plnou starostí...).
I náš krizový štáb ale funguje výborně: Pepa Šifra má na starosti techniku, Láďa Zářecký pomoc hasičskou technikou, čerpání vody, později vysoušeče, mjr. Vilém Skalička - velitel místní Pohraniční policie pomáhá perfektně s organizací, Slávinka Kotroušová má se svým týmem žen na starost humanitární pomoc. Já s Pavlem Mattušem (narychlo přivolaný Pepův kamarád a hlavně projektant - síťař) mapujeme a vyčíslujeme škody - až z toho jde hlava kolem. Předběžné odhady škod jen na obecním majektu dosahují 50 mil. Kč - spadané téměř všechny mosty v majetku obce, stržené místní komunikace... Proti ostatním obcím naštěstí škody na občanském majetku - na domech - nejsou tak velké: kolem 30ti více či méně poškozených domů. Jinde jsou na tom lidé mnohem hůř.
Skvělá byla a je spolupráce s Okresním úřadem v Rychnově n. Kn. Reagoval skutečně pružně a snažil se splnit všechna naše přání. Hlavním jeho úkolem bylo a je shánět peníze. A to se daří zejména díky panu přednostovi P. Narwovi a vedoucímu ref. regionálního rozvoje H. Dohnálkovi. A když jsou peníze, jde to všechno lépe a rychleji na svět. To potvrzují i odborníci, kteří říkají, že jsme u nás dnes dál než po roce na mnohým místech loni postižené Moravy.
Zvláštní poděkování si zaslouží naši hasiči pod vedením Ládi Zářeckého. Nasazovali vlastní životy, aby zachránili a evakuovali jiné, v první dny téměř nespali a jejich pomoc byla účinná a rychlá. Odvedli prostě perfektní práci, za kterou si zaslouží dík a uznání nás všech.
A jaká je situace k 15. září 1998? Říčku Bělou vrátilo Povodí Labe do původního koryta. Je tu asi 20 kritických míst, se kterými se ještě bude něco provádět (záhozy, gabiony, terénní úpravy...). K 30.9. by měly být zprůjezdněny mosty k Šerlišskému mlýnu, na Mnichovou, na Evu a další. Tuto práci včetně opravy místních komunikací k Šerlišskému mlýnu zajišťuje firma SSŽ Hradec Králové. Terénní úpravy a opravy dalších komunikací má na starosti firma SOVIS z Hradce Králové, se kterou máme dobré zkušenosti z prvních popovodňových dnů. Několik drobnějších akcí pak provádí místní stavební firma BITTNER. Všechny práce by měly být ukončeny do 15.11. Věřme, že počasí bude alespoň trochu přát. Další obnova proběhne v příštím roce. Stát totiž na obnovu po povodni přispívá pouze 60% vyčíslených škod - to je v našem případě necelých 28 milionů Kč (tato částka byla již obci "přiklepnuta" rozhodnutím Okresního shromáždění). Dalších 40% musí obec doložit "ze svého" nebo z tzv. jiných zdrojů. A tady přijdou na řadu dary, o kterých píšeme dále.
Pro Deštné je však prioritou zprůjezdnění silnic II. třídy od Skuhrova a od Kounova, a to nejpozději do zimy. Pokud by to nedopadlo, hrozí nebezpečí, že v zimě bude Deštné odříznuté od světa (kritický Úhor a těžko průjezdná a udržovatelná cesta přes Luisino údolí). Firmy slibují, že silnice průjezdné do zimy budou. Zatím nemám důvod jim nevěřit. Po zimě pak ale přijde definitivní oprava, takže na konečné zprůjezdnění si budeme muset asi ještě přes příští léto počkat.
Dnes se hledají viníci - kdo za to všechno může? Myslím si, že nikdo. Takovouhle průtrž prostě nikdo nečekal. Asi měsíc a půl před povodní jsem s okresní povodňovou komisí procházela celý tok Bělé v obci a poukazovali jsme na závady, které by případně mohly vadit, kdyby přišla velká voda. I kdyby se hned všechny závady odstranily, ničemu by se nezabránilo. Voda si našla mnohdy cestu tudy, kde by ji nikdy nikdo nečekal. Za své vzal i břehový porost, který by před tím prostě nikdo asi nepovolil vykácet... Byla to prostě shoda nešťastných náhod, přičemž Deštné ukázalo, proč mu asi kdysi byl dán právě název Deštné.
Povodeň pro nás všechny byla velkým poučením a pro mě i školou života. Právě v těch kritických dnech a krizových situacích se ukázalo, kdo je kdo. Všichni jsme dělali, co jsme mohli a co bylo v našich silách. Přesto se našli i mezi místními takoví, kteří si na nás stěžovali i na okrese...
Zajímavý byl přístup i tisku a médií. Zpočátku pronikaly mnohdy zkreslené a nepravdivé údaje (např. "nejezděte do Deštného, je pod vodou" a pod.). Jakmile pak zjistili, že v Deštném nejde o žádné senzace, zájem opadl. To, že všechno funguje, situace je pod kontrolou a spolupráce s Okresním úřadem, Povodím Labe a dalšími složkami a firmami je dobrá, prostě nechtěli slyšet.
Tzv. "povodňoví turisté" nás občas rozčilovali, místy překáželi, ale na druhou stranu - kdo to neuviděl na vlastní oči, tak tomu prostě nemohl věřit. Jak dobře je, že někteří zaznamenali povodňovou spoušť na video. Když to teď s odstupem času znovu vidím, stejně mi ještě jde mráz po zádech.
Ještě nesmím zapomenout na solidární pomoc odjinud. Hned první popovodňový den volal pan starosta z České Vsi (okr. Jeseník). To je právě ta vesnice, na kterou se Deštné sbíralo po loňských povodních. Ohlásili se, že hned další den přijedou. Přijeli a nejen že přivezli plnou avii humanitární pomoci, ale darovali naší obci obálku se 100.000 Kč. To mi bylo skutečně do breku, protože jsem věděla, že oni ještě nemají vesnici po loňsku úplně v pořádku a přesto jsou ochotni přispět. Darů pak následovalo ještě hodně, o tom dále, ale Česká Ves byla, stejně jako loni Deštné v České Vsi, první.
Velkou radost mi udělali dva dřevaři z Krkonoš, kteří bez vyzvání přijeli, protože prostě cítili, že je to potřeba (zatímco někteří Dešteňáci v klidu vysedávali u piva - bohužel). Udělali za víkend kus chlapské práce a bez rozloučení a našeho poděkování zas odjeli. Vím jen, že byli z Horního Maršova, z polesí Latovo údolí. Takovýchto obětavců bylo víc, ale v těch hektických dnech se to nedalo všechno postihnout. Takže díky. Ale nejen vám - díky všem, kteří jakýmkoliv způsobem pomohli. Jak místní, tak "přespolní", firmy, obce, města...
Přijeli např. i hoši, kteří v Deštném pořádají závody psích spřežení (ty mimochodem chtějí začátkem příštího roku uspořádat opět a dokonce jako evropský pohár). Prý vybrali ze svého klubového účtu všechno, co tam bylo, a tady nám to vezou...
Množství telefonických nabídek jsem musela odmítnout. Hlásili se lidé "s holýma rukama" s celé republiky a těžko chápali, že v tomhle momentě by nám přidělali víc starostí než máme a že tu na tuhle práci stačí vojáci. Těžko jsem to vysvětlovala i lidem z Vesmíru. Dojemná byla sbírka postižených občanů - astmatiků na Jitřence. Lidé, kteří sami potřebují pomoc, nám chtějí pomoci alespoň finančně. Sbírku uspořádali i rekreanti z chaty PVT, kteří nám mmj. sdělili, jak trapně jim je nečinně obcházet postižené domy. A proto alespoň ta sbírka.
Vřelý vztah k Deštnému ukázala i firma Karosa Vysoké Mýto, která obci darovala značný finanční obnos, podobně i karosácký ZO OS KOVO.
Zážitkem pro mne bylo i setkání s německými rodáky, kteří měli v Deštném v době povodní sraz. Neměla jsem na ně v tu dobu mnoho času, ale i při krátkém setkání bylo vidět, že tito lidé s naším krajem skutečně cítí a za své slzy dojetí se nestydí.
Materiální pomocí pomohli např. místní manželé Karovi, Jar. Jedlička a další, s humanitární pomocí přijel Svaz žen z Broumova, ale i Červený kříž. Firma OTTO Industrie Kostelec n. L. darovala nové popelnice. Tyto dary jsme se snažili okamžitě rozvážet postiženým rodinám. Rychlá a účinná byla i podpora rychnovského LIONS KLUBU.
Na obecní úřad přinášeli lidé spontánně peněžní dary. Obce a města z různých koutů republiky se na naši obec sbíraly či z kolegiality uvolňovaly finanční prostředky ze svých rozpočtů. Pro vaši informaci je následně uvádím: Česká Ves, Velvary, Blatnice, Kořenov, Rovná, Křižovatka, Oloví, Chvalkovice, Vidochov, Hrádek u Rokycan, Věcov, Žichovice, Staré Hradiště, Chudenín, Stříbro, Oplot, Borovany, Nové Sedlo, Loučim, Votice, Mirošov, Slatiňany, Vlčí, Smržov, Boží Dar, Číhaň, Stará Voda, Klabava, Brloh, Moravský Krumlov, Zruč - Senec, Křenice, Vřesová u Sokolova, Plískov, Dolní Beřkovice, Lomnice u Sokolova, Trpísty, Bochoř, Karlštejn, Krásná, Nový Kramolín, Velichovky, Hradec Králové, Valtice, Bochov, Pařezov, Nejdek, Málkov, Sokolov, Líně, Zbůch, Krajková, Dolní Lutyně, Plzeň 1. Všem zasílám děkovné dopisy s přáním, aby se jim podobná pohroma vyhnula. Finanční dary poskytly i firmy: Česká spořitelna, Česká pojišťovna, DOMIS, Lesy ČR, Autoprodej Dukla, Terop Smiřice a další. Není důležité jak vysoký který dar byl, důležité je, že existuje takováhle solidarita. Dnes je na našem sbírkovém kontě celkem 3,5 mil. Kč, což je na dokrytí těch výše zmiňovaných 40% stále málo a hledáme další zdroje a možnosti.
Asi jste si všimli, že jezdíme "novým" autem Tatra Beta jasně červené barvy s plzeňskou SPZ. Toto vozidlo darovala plzeňská Škodovka Okresnímu úřadu a ten jej zatím naší obci zapůjčil. V jednání je i zapůjčení traktoru ze Zetoru Brno. Od Nové hutě Ostrava - Kunčice jsme darem dostali přepravník kontejnerů PPK 11, čímž obec ušetří značné finanční prostředky na dopravě odpadu.
Takže závěrem: dík všem dárcům, kteří jakoukoliv částkou či jiným způsobem přispěli k tomu, aby se nám podařilo dát naši obec co nejdříve do pořádku, dík všem, kteří jakkoli pomohli. Omluvu těm, které jsem zapomněla nebo nestačila jmenovat.
V. Domšová - starostka obce
English
Deutsch
Le français
Espanol
русский
Українська
